Petra Elblová, doktorandka z Laboratoře biofyziky Fyzikálního ústavu AV ČR a zároveň školitelka stáží centra Radius, strávila léto na jedné z nejseverněji položených univerzit na světě – Luleå University of Technology ve Švédsku. Věnovala se zde bioinženýrství mikroorganismů. V rozhovoru prozradila, čím se liší české a švédské vědecké prostředí, co nového si ze zahraničí odnesla a jak na ni zapůsobily zdejší nekonečně dlouhé dny a téměř neexistující noci. Její zkušenost může být i tvojí inspirací k výjezdu na Erasmus+.
Na čem konkrétně jsi během své stáže pracovala?
Pracovala jsem hlavně s mikroorganismy, konkrétně s mořskými řasami Aurantiochytrium a kvasinkami Starmerella bombicola. Mým cílem bylo například donutit kvasinky produkovat sophorolipidy – látky, které mohou být použity pro zachycování toxických polyfluorovaných uhlovodíků, které vznikají v průmyslu. To jsou typicky materiály jako Teflon nebo Gore-Tex, používané pro výrobu pánví a oblečení. I když jsou pro nás tyto materiály užitečné, příroda je sama rozložit neumí, a proto je potřeba jí pomoci. To byla hlavní idea mého projektu. Většina projektů oddělení, kde jsem pracovala, se zaměřuje na udržitelnost.
Konkrétně jsem tedy kultivovala tyto mikroorganismy, upravovala kultivační podmínky a poté analyzovala jejich produkci sophorolipidů nebo olejů pomocí metod jako HPLC (vysokoúčinná kapalinová chromatografie) nebo GC-MS (plynová chromatografie s hmotnostní spektrometrií). Byla to kombinace sterilní práce a té tvrdé chemie. To byla v zásadě moje hlavní náplň práce po celé tři měsíce, a musím říct, že se mi skutečně podařilo nějaké sophorolipidy a oleje vyizolovat.
Jak se projekt lišil od toho co děláš v laboratoři tady na FZU?
Lišilo se to hodně. Tady na Fyzikálu dělám fundamentální výzkum a jelikož se blíží konec mého doktorátu a bude potřeba najít směr, kterým se dále ubírat, zajímala mě i ta druhá stránka vědy, tedy výzkum aplikovaný. Konkrétně využití fundamentálních metod v inženýrství. Liší se to také tím, že na FZU pracuji na lidských buněčných liniích, zatímco inženýrství je většinou postavené na mikrobiologii, což zahrnuje bakterie, kvasinky nebo třeba mikrořasy.
Inženýrství mě hodně zajímalo, a tak jsem si to chtěla vyzkoušet i z toho důvodu, že tam reakce a kultivace probíhají ve větších objemech, třeba 5 nebo 10 litrů, ve velkých bioreaktorech, a ne jen v malých zkumavkách. Zároveň mě z pohledu nadcházejích soutěží o postdoc granty zajímalo, jestli zůstat doma nebo postdočit “za čárou”.
Projekt tedy na moji práci zde přímo nenavazoval, ale dejme tomu, že byl do určité míry propojený – například některé metody, které jsem dělala na stáži, používají i kolegové tady v jiných laboratořích, takže mi to dalo širší rozhled.
Jak se liší švédská věda od té české? Jaká je její kultura?
Ve Švédsku je výzkum orientován hodně na témata udržitelnosti. Švédi do výzkumu také mnohem víc investují než my. V Česku jsme naučeni šetřit s financemi a musím říct, že teď, když vidím porovnání, tak jsme i s tím relativně málem, schopni dosáhnout neskutečných výsledků. Za mě tedy často nezáleží tolik na finančních možnostech, jako na schopnostech, jak s nimi naložit.
Styl práce se také hodně liší. My pracujeme o mnoho víc, jejich pracovní kultura a celkově život je zaměřený na well-being, což znamená, že opravdu mají dostatek času na oběd, každé ráno stíhají hodinku na kafíčko s kolegy a odcházejí v pět domů ať se v laborce děje, co se děje. To dovoluje zároveň trochu ta inženýrská stránka výzkumu. Fundamentální výzkum, který děláme zde na FZÚ, to obvykle nedovolí. Celkově nemají takový tlak na výkon, což jim na jednu stranu závidím. Česko možná oproti Švédsku možná trochu víc bojuje s jakýmisi předsudky. Všechno, co je potřeba, udělají, ale zároveň si drží to, že zdraví je nejdůležitější. To je třeba jedna ze zásadních věcí, kterou jsem si ze Švédska odvezla – zkusit myslet víc na sebe, protože oni to evidentně jde. A zřejmě i tak všechno funguje. Což pro mě vlastně bylo zvláštní. Jsem zvklá na něco jiného.
Jak k tobě jako ke stážistce ostatní kolegové/kolegyně přistupovali?
Z mojí zkušenosti jsou stáže ve Švédsku postavené na samostatnosti. My vedeme stáže úplně jiným stylem, než jsem viděla u nich. Hodně studenty vodíme za ručičku, stojíme s nimi u všeho, vysvětlujeme. To znamená, že nám to pak žere čas, který bychom mohli strávit třeba na těch dizertacích, sideprojektech a podobně. Případně si pak čas strávený se stážistou nadstavujeme přesčasy.
Ve Švédsku jsem dostala informace o projektu a instrukce k tomu, co si mám nastudovat. Dvakrát mi pak třeba někdo danou metodu v laboratoři ukázal a bylo to. To, jak se co používá, se prostě zeptáš kolegů okolo. Takže když neumíš zapnout nebo vyhodnotit data z HPLC nebo GC-MS, jsou tam doktorandi, kteří to umí – zeptáš se a hotovo. To je ta větší samostatnost, která se od stážistů očekává, a oni se s tím musí poprat, tak jako jsem se poprala já. Osobně mě to vlastně hodně překvapilo, ale nevím, jestli je to pro každého. Snažila jsem se ze sebe vyždímat maximum. Každopádně mě to inspirovalo k tomu, jak upravit vedení stáží u nás v laborce na FZU a vést studenty k větší samostatnosti. Ne tolik, ale nějaký všem příjemný kompromis. Zároveň bych nerada, aby se nám v laboratoři začaly produkovat chyby, které pak přinesou velké škody. Takže to bych ráda zkusila nějakým rozumným způsobem aplikovat.
Jak se ti žilo tak daleko na severu? Ovlivnila tě nějak ta extrémní délka letních dnů nebo třeba klimatické podmínky?
Ano, tím, že je globální oteplování na severu mnohem viditelnější než u nás, tak jsem měla moc hezké horké léto. V červenci bylo i kolem 30 °C, a protože sluníčko zde v létě nezapadá, vzduch vůbec nevychladne ani večer. Takže nějaká úleva v podobě ochlazení zde moc nebyla. Zároveň tam na takové horké léto není připravena například laboratoř – není nainstalována klimatizace.
Spánek ve světlých nocích byl docela problém. Moje tělo to moc nedávalo fyziologicky – melatonin se asi netvořil tak, jak by měl, a já se ráno budila unavená. Na druhou stranu ale byly dlouhé dny super v tom, že jsem mohla dlouho objevovat okolí a dobrodružství vlastně nemělo konce. Takže ve výsledku to na takhle krátkou dobu pobytu, jakou jsem měla já, bylo vlastně ideální.
Ke konci mojí stáže už měly den i noc stejnou délku a když jsme vyjeli na výlet, bylo potřeba mít na autě přídavné reflektory, abychom v noci vůbec viděli na cestu. Na některých místech totiž není žádný světelný smog, takže v té úplné tmě se reflektory opravdu hodily.
